Posted in RECENZE

Jediná vzpomínka Flory Banksové ∞ Dojemná jednohubka

Při čtení tolika sérií to občas chce i nějakou jednohubku, no ne? A mě zaujala právě „Jediná vzpomínka Flory Banksové“. Flora trpí ztrátou krátkodobé paměti, díky nemoci v dětství si nic nepamatuje. A tak i když je jí už sedmnáct, pamatuje si vše jen před svými desátými narozeninami. Má proto popsané ruce různými poznámkami a ty ji dál navádí k jejímu zápisníku, kam si poznamenává další podrobnosti. Pak ale políbí kluka a najednou má v hlavě i jednu sedmnáctiletou vzpomínku. Tím se všechno změní a vyrazí na (nezapomenutelné) dobrodružství.

Upřímně, je tohle ta nejzvláštní kniha, co se mi dostala do ruky. Má pekelné konečné rozuzlení, ale přitom se první půlku držíte zuby nehty, abyste vůbec četli dál. Dost věcí se totiž točí stále dokola, no pochopitelně. Máme tu totiž knihu z pohledu hlavní hrdinky a paměť ztrácí i několikrát během dne. Navíc se samotná Flora neustále ocitá v mysli desetileté holky, což je upřímně dost znát i na jejím chování.

Na tuhle knihu se píše hodnocení dost těžko. Ovšem vždyť on ten prazvláštní začátek (vlastně dokonce nějakých 150 stran, kde se vše stále tak táhne), měl nakonec svůj účel. Bez něj by ten konec nebyl tak úžasný. Dojemný, jedinečný každým coulem. Ale přitom… já si nemůžu pomoct,  je to celé vlastně nesmysl.

Pokud se tedy chcete dojmout, nesmíte nad příběhem jako takovým moc přemýšlet. Je tam příliš mnoho zádrhelů a když jsem čekala na vysvětlení, přišlo nakonec u věcí úplně jiných. A byl pro mě konec knihy, jen takovým nepěkným zaobalením celého příběhu.

Pravdou zůstává, že první část se pekelně táhla a druhá pak naopak dodala příběhu neuvěřitelnou jiskru. V tom okamžiku mé pocity opravdu jiskřily, vždyť jsem četla do dvou do rána. Ale třetí část mě opět utvrdila v tom, že hlavní myšlenka celé knihy je sice boží, ale celkové propracování pak už vázne. Nejen Flora, ale i každý čtenář musí být tedy na příliš mnoho stranách dosti statečný.

Continue reading „Jediná vzpomínka Flory Banksové ∞ Dojemná jednohubka“

Posted in NOVINKY

Má lady Jane ∞ Tohle je pořádná konina

Na tuhle knihu jsem se pekelně těšila, protože jestliže tu má být někdo tak trochu kůň, bude to asi pěkná bžunda. Pak mě ale pěkně šokoval název knihy “Má lady JANE”, kdy uvnitř je přitom samá Jana a občas Janička (z původní Janies).
Takže, co ta Jane na obálce? No fajn! Celé to šokování ze mě nakonec opadlo. Protože si neumím představit, že by měla být v názvu “Má lady Jana”, což zní trochu podivně. A u nás je prostě jasně dáno, že historická Jane Grey se překládá jako Jana Greyová – a když nám na obálku plácli Jane, asi chtěli ať je to hlavně hezké na oko 🙂

(A na okraj) Ještě dneska si pamatuju, jak mě jako malou dosti zmátl takový král Henry VIII., jako opravdový prcek jsem si myslela, že kraloval spolu s Jindřichem VIII. No a ono ejhle, byl to jeden a ten samý král 😀

Vtipné je, že tady postupně přestáváme brát historické události moc vážně. Vlastně se tak trochu vrháme do bláznivé fantasy dějové linky a 16. století tu máme jenom proto, abychom si z něj mohli utahovat. Autorky si tady s celým dějem dosti hrají.

Upřímně jsem si chvilkami i říkala, že jsem už dlouho nečetla nic tak praštěného. Ale vždyť v dodatku druhé části knihy přímo je, že tady se na dějiny už úplně vykašleme 😀

Jana je pěkná knihomolka, což je v téhle době docela výhoda. Přednost. Klad. Přínos. (No jo, ona má dost ráda synonyma.) A během jediného večera se z ní stává taky manželka jednoho pořádného koně – tedy on je to i dost hezký chlap, alespoň v noci. V tomhle světě se někteří lidé mění v různá zvířata, většinou když se jim zachce a nebo se jim to zrovna hodí.
Ovšem takový Gifford tuhle proměnu moc neovládá a přes den je z něj vždy hřebec. Proto si spíš myslí, že je prokletý. A takový král Eduard? Ten zase celé roky vládnul spíš jen na oko, i když se nedá říct, že by si neužíval to, jak se o něj ostatní starají. To se teď ale změní a bude muset trochu dospět a vymanit se z té královské puberty.

Dost se mi líbí ta naše obálka, protože z ní legrace přímo vyzařuje. Když jsem viděla pidi náhled té původní na Goodreads, vůbec by mě nenapadlo, že si tu budeme z historie tak utahovat.
Co se celkově týče příběhu, je v zásadě jednoduchý, chvilkami trochu táhlý, jindy naopak krásně čtivý. Ono přeci jen má kniha 400 stran a celý děj se nám ukazuje hned ze tří pohledů.
Opravdu nejvíc tu bodují ty vtipné hlášky, na tom si musely autorky pekelně vyhrát. Úplně je vidím, jak sedí u krbu, jsou zabalené v dekách, v ruce drží hrnky a společně se smějí tomu, co plácají coby jednotlivé postavy. Sakra to je prostě děsná sranda, ale tak nějak stále příjemně milá.

Continue reading „Má lady Jane ∞ Tohle je pořádná konina“